18.3.1
Prevence ohrožování životního prostředí činností
organizací
Ing. Monika Becková
NahoruUDRŽITELNÁ SPOTŘEBA A VÝROBA (USV)
Česká republika jako součást Evropské unie se snaží nacházet takové
nástroje řízení organizací ve vztahu k životnímu prostředí, které umožňují
naplňovat požadavky udržitelného rozvoje, zejména udržitelné spotřeby a výroby
(USV).
I když v oblasti snižování vlivů na životní prostředí a uplatňování
některých nástrojů udržitelnosti zaznamenala v uplynulých letech průmyslová
výroba v České republice velké zlepšení a pokroky, stále je silně zatížena
nevyváženou a energeticky náročnou strukturou hospodářství a nedostatečnou
efektivitou a modernizací. Závažný je rovněž vysoký podíl pevných paliv na
spotřebě primárních energetických zdrojů a vysoká závislost na fosilních
palivech, zejména na uhlí při výrobě elektrické energie.
V rámci přípravy České republiky na vstup do Evropské unie bylo naše
legislativní prostředí postiženo mnoha změnami. Zejména v oblasti zákonů
ošetřujících problematiku ochrany životního prostředí byla stanovena
organizacím celá řada nových nebo pozměněných povinností.
Pro top manažery je důležité, aby si uvědomili, že USV není
překážkou pro ekonomický rozvoj, ale naopak výzvou a příležitostí jak
optimalizovat výrobní proces z hlediska energetické a materiálové náročnosti a
jak vyrábět produkty s konkurenční výhodou pro stále náročnější spotřebitelský
trh Evropské unie - produkty s důrazem na kvalitu, zdraví a ochranu životního
prostředí. Cílem USV je tedy vytvořit takové podnikatelské a spotřebitelské
prostředí, aby byla zásadně snížena závislost na primárních a neobnovitelných
surovinách a rozvíjeno průmyslové hospodářství založené na obnovitelných
zdrojích a na maximálním využití druhotných surovin z odpadů.
V České republice se spotřebovává ročně větší množství přírodních
zdrojů, než jaká je zdrojová kapacita našeho území. Indikátorem pro měření je
tzv. "ekologická stopa“, která přepočítává spotřebované zdroje na rozlohu území
nutných k jejich vyprodukování a k asimilaci odpadů. Podle zprávy Světového
fondu pro přírodu z roku 2002 je průměrná velikost ekologické stopy na jednoho
obyvatele ČR 4,8 hektaru, což je více než dvojnásobek dostupné kapacity našeho
území. Znamená to tedy, že žijeme na ekologický dluh a vytváříme ekologický
deficit, který kompenzujeme dovozem zdrojů ze zahraničí.
Materiálové a energetické snížení náročnosti všech průmyslových
odvětví je nezbytné nejen pro zvýšení jejich konkurenceschopnosti, ale i pro
udržitelný rozvoj a je spojováno zejména se zaváděním nových výrobních
technologií s minimální energetickou a surovinovou náročností a s dosahováním
vysoké účinnosti v celém procesu výroby.
Zejména důsledné využívání obnovitelných zdrojů nabízí ekonomické,
environmentální a pracovní příležitosti a jejich význam a přínos zatím zůstává
u nás nedoceněný.
Příkladem může být využívání zdrojů z biomasy (dřevní, zemědělské a
další biodegradabilní odpady, bioplyn, energetické plodiny pěstované v
zemědělství).
Významná je také oblast třídění a materiálového využívání odpadů,
pokud se naplní cíle stanovené v Plánu odpadového hospodářství České republiky,
a budou dále rozvíjeny systémy třídění a recyklace odpadů.
V podmínkách České republiky je využívání výše popsaných pozitivních
trendů v podnikatelském prostředí zatím omezeno zejména nedostatečnou
legislativou a informovaností. Tato situace se projevuje například tím, že se
nedaří uspokojivě naplňovat oblast integrované prevence a omezování znečištění
(IPPC).
Pozitivním aspektem je rostoucí zájem podnikatelské sféry o
dobrovolné nástroje environmentálního řízení. Nejrozšířenější je zavádění
systému environmentálního managementu podle standardu ČSN EN ISO 14001:2005 .
Ostatní dobrovolné nástroje, které v sobě trendy USV zahrnují, zatím nejsou v
širší míře realizovány. Příkladem může být Národní program čistší produkce nebo
Národní program EMAS, které nevyžaduje trh, a proto nejsou dostatečně rozšířeny
ani informace o nich. Podniky by dobrovolné aktivity v oblasti USV realizovaly
v širší míře, pokud by se jejich úsilí v této oblasti dostalo významného
ocenění ze strany veřejné správy i veřejnosti jako celku.
Udržitelná spotřeba a výroba je pro podnikatelskou sféru
příležitostí k inovacím, k efektivní a bezpečné produkci a příležitostí k
rozvoji nových podnikatelských oborů profitujících z ochrany životního
prostředí (tzv. zelená ekonomika). Tento přístup společně ukazuje, že ekologie
a ekonomie mohou jít společnou cestou, produkce založená na ohleduplnosti k
životnímu prostředí se stává konkurenční výhodou.
Proaktivní podniky přispívají k naplňování základních strategií USV
po řadu let a využívají tyto strategie pro zlepšování své pozice na trhu. Tyto
iniciativy, původně vedené Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný rozvoj
(WBCSD), se rozšiřují v celém světě.
Přes tyto pozitivní a progresivní trendy stále ještě identifikujeme
u řady podnikatelských subjektů v České republice takové přístupy k ochraně
životního prostředí, které jsou typické pro země s nedostatečným
environmentálním povědomím.
CHOVÁNÍ ORGANIZACÍ VE VZTAHU K OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO
PROSTŘEDÍ
NahoruPasivní chování
Podnik vykonává uložené úkoly a snaží se dodržovat zákony a
předpisy. Jde o nejstarší způsob, odrážející malé znalosti o problematice
životního prostředí.
Podstatou pasivního chování je přesvědčení, že odpady jsou
technologickou nezbytností. Bohužel, nelze říci, že by dnes už mohl být
považován za překonaný. Vzhledem k tomu, že při pasivním přístupu se podnik o
problematiku životního prostředí prakticky nestará, nemůže tento přístup sám o
sobě být podstatou strategie k ochraně životního prostředí. Může však, když v
podniku částečně přežívá, napáchat značné škody.
Výše popsané chování je naštěstí v převažující části českých
organizací překonané, nejčastěji můžeme v rámci řízení organizace identifikovat
reaktivní chování.
NahoruReaktivní chování
Reaktivní chování je reakcí na rozvoj legislativy zabývající se
ochranou životního prostředí od druhé poloviny 20. století.
Podnik řeší problémy životního prostředí jen proto, aby se dostal do
souladu se zákony a nařízeními. Aktivně nevyhledává cesty, jak by zabránil
svému negativnímu působení na životní prostředí. Parametry výroby jsou určeny
charakterem výrobku, vliv výroby na životní prostředí se řeší dodatečně,
nezvažuje se spolu s volbou výrobku. Vedení organizace se o problematiku
životního prostředí nezajímá, neboť tato nepatří mezi faktory ovlivňující
postavení podniku na trhu.
Pro organizace využívající moderních nástrojů řízení ochrany
životního prostředí je typické proaktivní chování.
NahoruProaktivní chování
Kromě aktivit popsaných v předešlém odstavci se podnik snaží být
"první v čele“ a aktivně přispívat k testování nových technik v oblasti ochrany
životního prostředí. Pokouší se předpovědět budoucí vývoj trhu a zařídit se
podle něj.
Tyto podniky si uvědomují, že podobná opatření jsou nezbytná pro
udržení vůdčího místa na trhu i do budoucna. Podnik sám aktivně hledá cesty,
kterými by dopad svých činností na životní prostředí neustále snižoval.
Proaktivní přístup podniku vede k zavádění systémů ochrany životního prostředí
(EMS, EMAS). Podstatou těchto systémů je zabudování aspektů ochrany životního
prostředí do stávajícího řídicího systému podniku na všech jeho úrovních. Vedle
Podnikatelské charty trvale udržitelného rozvoje, jež je považována za
bezprostřední základ vzniku EMS, lze za hlavní příčiny, které vedly ke změně
přístupu podniku k ochraně životního prostředí, považovat rozšíření informací o
pozitivním dopadu preventivního přístupu na ekonomiku podniku. Pojem trvalá
udržitelnost a zdůraznění nutnosti její realizace v praxi vedly jak k široké
podpoře preventivních přístupů na mezinárodním poli, tak i ke zvýšení
informovanosti veřejnosti. Zveřejňování výsledků, jež podniky dosáhly aplikací
prevenčních postupů v ochraně životního prostředí, vedlo zpětně ke zlepšení
informovanosti veřejnosti a ke zdůraznění té skutečnosti, že propast mezi
ekologickými a ekonomickými zájmy ve skutečnosti neexistuje, ale že byla
vytvořena uměle špatným vyhodnocováním dosažených škod a užitků.
Stále častěji se objevují postupy, které zahrnujeme pod pojem
udržitelná výroba a spotřeba (USV).
Tyto postupy preferují integrovaný přístup k ochraně všech složek
životního prostředí, integrovaná preventivní řešení ve výrobním procesu,
posuzování celého životního cyklu výrobku nebo služby, otevřenost a spolupráci
s veřejností a nové systémy řízení organizace.
STRATEGIE ŘÍZENÍ OCHRANY ŽIVOTNÍHO
PROSTŘEDÍ
NahoruStrategie kontroly a řízení
Recyklační a koncové technologie jsou hlavními prostředky pro
realizaci strategie kontroly a řízení. Jde o dnes stále nejpoužívanější
strategii řízení ochrany životního prostředí, která se zaměřuje na redukci
působení vyprodukovaného znečištění na životní prostředí.
Tato strategie se však z dlouhodobého hlediska nejeví tak účinná,
jak se zpočátku předpokládalo. Bylo to experimentálně prokázáno již v 70.
letech v USA. Podle teoretických předpokladů se mělo důslednou aplikací
strategie kontroly a řízení, tedy zařazením nejrůznějších regulačních
přístrojů, odlučovačů, katalyzátorů a čistíren odpadních vod dosáhnout v
průběhu deseti let významného snížení obsahu vybraných škodlivin v životním
prostředí přibližně o 70 až 90 %. Výsledky však ukázaly, že k plánovanému
snížení celkového obsahu škodlivin v životním prostředí nedošlo nikde tam, kde
byla použita strategie kontroly a řízení, nýbrž jen tam, kde škodlivina
přestala být do životního prostředí zcela vypouštěna. Tedy tam, kde byla místo
strategie kontroly a řízení použita strategie prevence, v právním prostředí
České republiky se strategie prevence projevila zákonem o integrované
prevenci.
NahoruPříčiny omezující možnosti koncových technologií
První příčina spočívá v tom, že použitá regulační zařízení,
odlučovače, čistírny odpadních vod a katalyzátory nemají většinou dostatečnou
účinnost, takže určité množství škodliviny se do životního prostředí stále
dostává. Jestliže se zvyšuje počet zdrojů znečištění, nedojde ke snížení
koncentrace dané škodliviny v životním prostředí, ale maximálně ke zpomalení
jejího přírůstku.
Druhá příčina neúnosnosti používání pouze koncových technologií tkví
v tom, že i kdyby se podařilo zvýšit účinnost použitého koncového zařízení
třeba i na sto procent, odloučená látka stále existuje a je třeba ji nějakým
způsobem zneškodnit nebo zpracovat.
Třetí nezanedbatelnou příčinou omezení používání koncových
technologií je jejich značná finanční náročnost, která zejména v současné době
hraje u našich podniků významnou roli.
NahoruPříčiny omezující možnosti recyklačních technologií
V rámci kontroly a řízení se věnuje velká pozornost recyklačním
technologiím lokalizovaným mimo místo vzniku odpadu. Nepříliš velký úspěch
recyklačních technologií často vyplývá z jejich vysoké technické náročnosti a
obtížné finanční dostupnosti. Přitom možnosti recyklace jsou omezené, z
druhotných surovin lze často vyrábět pouze podřadné výrobky, při jejichž
zpracování opět vzniká někdy i významné množství odpadů, mnohdy i toxičtějších.
V případě jednotlivého výrobního subjektu je rozdíl mezi zneškodněním odpadu a
jeho externí recyklací pouze v ceně za zpracování odpadu, nevznikají úspory
snížením množství vstupních surovin.
NahoruStrategie prevence
Prevence vzniku znečištění a odpadů znamená jejich předcházení -
minimalizací nebo eliminací - přímo v místě jejich vzniku, ve výrobním procesu.
Zatímco výše uvedené metody reagovaly na vzniklé odpady a na znečištění, metody
prevenční se vzniku znečištění snaží předcházet. Systémové uplatňování
prevenčních metod začalo už v minulém století jako reakce na omezené možnosti a
ekonomickou náročnost strategie kontroly a řízení. Poprvé se prevenční přístup
začal programově uplatňovat v sedmdesátých letech 20. století v USA. Během
osmdesátých let se tento nový postup rozšířil z USA do všech průmyslově
vyspělejších zemí a v současné době má již řadu národních modifikací.
Definice koncepce čistších technologií je spojena s celou řadou
environmentálních aktivit, známých pod různými názvy, jako například:
Všechny koncepty mají co do činění se skutečností, že dnešní značné
environmentální problémy v průmyslových zemích jsou převážně výsledkem produkce
odpadů a emisí způsobených výrobními organizacemi.
Definice čistší technologie:
"Čistší technologie je koncepční a procesní přístup k rozvoji,
poskytování a využívání procesů a výrobků, k prevenci a redukci vnitřních a
vnějších environmentálních problémů v průběhu celého životního cyklu,
prostřednictvím integračních opatření k minimalizaci objemů plynných, kapalných
a pevných odpadů, k minimalizaci rizika nehod zahrnujících chemikálie a
procesy, k minimalizaci spotřeby surovin, vody a energie, k používání
náhradních chemických látek a procesů pro lidské zdraví a životní prostředí
méně nebezpečných.“
Recyklace je oblastí, kde je hranice mezi čistší technologií a
koncovými environmentálními technologiemi méně jasná. Recyklování v zásadě
přímo neredukuje produkci odpadů, ale může redukovat poptávku po surovinách a
energii v průběhu výroby a tím spadá do rámce definice čistší technologie. V
USA se používá koncept "prevence znečištění“ místo čistší technologie.
Později, když označení čistší produkce jednoznačně převládlo a jeho
pojetí se stabilizovalo, zpřesnil UNEP původní znění definice do současné
formy:
"Čistší produkce je stálá aplikace integrální preventivní
strategie na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a
omezit rizika jak vůči člověku, tak i vůči životnímu prostředí.“
Čistší produkce nemůže minulé strategie zcela nahradit, proto čistší
produkce obsahuje některé jejich části. Techniky opakovaného získávání surovin
a techniky čištění musejí být používány, ale jsou nyní považovány za
prostředky, které jsou ve strategii čistší produkce…
